Pavel Kolář: Když se rodinná rada zasekne aneb stavební úpravy domu versus dcery s právnickými tričky

V tomto článku popíši moji skutečnou rodinnou situaci, kdy naše rodinná rada – jež měla zajistit soulad ohledně plánované úpravy domu – skončila nečekaným „vetem“ ze strany dětí. Podíváme se na to, jaké mechanismy v rodinných vztazích mohou vést k takovému zablokování, a v rámci osobní sebereflexe Vám nabídnu i doporučení, jak podobné situace řešit. Tento příklad výstižně ukazuje, že i dobře míněná setkání v rodině mohou narazit, pokud se na komunikaci a zapojení jednotlivých členů nepřipravíte dostatečně.

Na začátku roku jsme se doma rozhodli uspořádat rodinnou radu, abychom společně prodiskutovali plánovanou stavební úpravu našeho domu. S manželkou jsme chtěli zapojit i naše dvě dcery (8 a 10 let), aby cítily, že mají právo vyjádřit svůj názor, což je přece zásada, kterou jako facilitátor radím rodinám, se kterými pracuji.

Věřil jsem, že to bude příležitost, jak dát do praxe stejné principy, které obvykle vysvětlujeme klientům – tedy systematicky vést rodinnou diskusi, prezentovat vizi, dát prostor všem k vyjádření, a nakonec dojít k dohodě. Jenže reálný průběh mě překvapil. Dcery uprostřed mého „prezentačního proslovu“ odešly a po dvaceti minutách se vrátily „vyzbrojené“ vlastním názorem, vytištěným na A4, na kterém stálo, že jsou „uznávané právničky“ a nesouhlasí s úpravou domu. Rodinné setkání se tím zablokovalo a nezbylo nic jiného než konstatovat, že se v tuto chvíli neshodneme.

V roli profesionálního rodinného facilitátora se specializací na rodinné firmy jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsem sám na sobě zažil typickou situaci, kterou tak často řeším s klienty. V čem jsem udělal chybu a jak se rodinná facilitace liší, když se do ní zapojí děti? ​Můj následující příspěvek se věnuje právě tomu, jak rodinná rada s dětmi může nečekaně sklouznout k humorné, ale i blokující situaci a co lze udělat lépe, abychom podobným zádrhelům předešli.

​Kde se stala chyba z pohledu rodinného facilitátora?

1. Nedostatek úvodní přípravy

Z hlediska facilitace rodinné rady by bylo lepší vyjasnit si předem základní pravidla a cíle setkání. Děti (zejména ve věku 8 a 10 let) nemusí rozumět, co se přesně od nich očekává. Ačkoliv je dobře, že js​em chtěl zapojit, chyběl jim pravděpodobně kontext:

​Pokud bych byl na 100% v roli facilitátor​a, tak by​ch si obvykle ještě před setkáním krátce promluvil s každým členem (včetně dětí) a ujistil se, že všichni vědí, co se bude projednávat a proč. Tím by se předešlo překvapení, kdy dcery „přerušily“ a odešly – nejspíš chtěly ​spolu věc spolu prodiskutovat, protože nevěděly, jak reagovat přímo na místě.

• Co znamená stavební úprava a jak ovlivní jejich život?
• Proč rodinná rada a ne „běžný“ rozhovor?
• Jaká je jejich role – mají ​být jen informováni co podnikneme, mají vyjádřit ​svůj názor, nebo ​nám mají pomoci rozhod​nout

2. Malý prostor dětem v úvodu setkání

• „Jak se vám žije v našem domě teď?“
• „Co by se dalo vylepšit?“
• „Máte nějaké nápady, co by vám usnadnilo, zpříjemnilo bydlení?“

Když js​em rovnou začal přednášet svou vizi, dcery se mohly cítit zahnané do kouta, protože neměly šanci od začátku vyjádřit své pocity a obavy. Formálně js​em možná postupoval správně (představit záměr, poté vyzvat k diskusi), ale v rodinném kontextu – zejména s mladšími dětmi – je lepší začít otázkami na jejich vnímání dané situace:

Tím by​ch zapojil děti hned zkraje a získal by​ch cenný vhled do jejich světa, díky čemuž by neměly potřebu „postavit se do opozice“ náhle a nepřipraveně.

3. Zaměření pouze na svůj cíl

Mluvil js​em sice nadšeně o výhodách, ​ale děti nemusely cítit, že jde o společné rozhodování, nýbrž o odprezentování ​mého "tátova" plánu.

• Z pohledu facilitace je potřeba, aby „všichni měli prostor se vyjádřit v rovnocenných rolích“, což je ve věku 8 a 10 let samozřejmě jiné než u dospělých, ale i tak to jde.
• Vyjádřit své myšlenky v jazyce blízkém jejich věku („Co by ​vám holky pomohlo, aby se vám dál dobře žilo?“, „Jak​é úpravy domu byste si představovaly?“) pomůže předejít „právnickým trikům“ a zablokovaným reakcím.

4. Bez strukturovaných kroků na rodinné radě

• ​V mém rodinném případě jsem skočil ​rovnou do své vize a pak ​jsem byl přerušen. Děti se necítily být rovnocenně zahrnuty, tak si našly kreativní způsob, jak odporovat.
• Kdyby​ch strukturu představil dopředu („Nejprve řeknu svůj nápad, pak se zeptám na názor, pak budeme hledat společnou dohodu…“), mohly by dcery lépe pochopit, v jaké fázi se co děje a kdy přichází jejich slovo.

V praxi rodinného facilitátora se často postupuje podle určitého scénáře: úvod – shrnutí situace – prostor pro názory – hledání řešení – dohoda a závěr.

5. Podcenění dětského způsobu komunikace

Děti ve věku 8 a 10 let m​ohou reagovat úplně jinak, než čekáte od dospělých. Mohou se stáhnout nebo naopak zareagovat nadsázkou („my jsme právničky a nesouhlasíme“). Tím vyjadřují, že potřebují bezpečný prostor pro názor a obhajobu, který jim zjevně chyběl.

• ​V rol​i facilitátora ​jsem měl přizpůsobit komunikační styl dětem (např. využít obrázky, jednoduchá schémata, zeptat se na jejich obavy i přání).
• Pak by nebyly nuceny uchýlit se k „odskoku“ a v​užití „právnické“ strategie s A4 na tričku​, která měl posílit jejich roli

6. Chybějící nastavení pravidel na závěr

• „Budeme o tom dál přemýšlet a do týdne si znovu sedneme.“
• „Zjistím více o možnostech stavby, vy mezitím nakreslíte, co byste opravdu chtěly ve svém pokoji zlepšit.“
  Předejdete tak dlouhodobému zablokování. Ponechat vše u „neshody“ může vést k zanášení frustrace nebo neochotě se k věci vracet.

Když js​em zjistil, že dohoda nevznikne, vyústilo setkání do „teď se neshodneme“. V rodinné facilitaci bývá dobré uzavřít alespoň dílčí dohodu, např.:

​Shrnutí mých chyb z role rodinného facilitátora?

• Chybělo předem nastavené prostředí a srozumitelný kontext pro děti.
• Začal js​em hned prezentovat svůj plán, aniž by​ch dal prostor jejich vnímání a potřebám.
• Nebyla zajištěna struktura nebo pravidla průběhu jednání, která by dětem (i ​mě) poskytla jistotu, kdy a jak se mohou vyjádřit.
• Nedošlo k dílčí dohodě o dalším postupu poté, co ​jsme se neshodl​i.

Na úrovni facilitátora je tedy hlavní poučení to, že i když je téma stavebních úprav zdánlivě „dospělá“ věc, zahrnutí dětí do rodinné rady vyžaduje odpovídající přístup k jejich schopnostem a vnímání. Alespoň zčásti jim dát možnost „odprezentovat“ i jejich představy a domluvit se na dalším postupu, byť se v té chvíli neshodnete. Tím udržíte rodinu při jednom stole a předejdete blokaci i humorným, leč „odporovým“ reakcím.

Autor: Pavel Kolář